V roce 1960 byl navržen koncept bispecifických protilátek. Bispecifické protilátky, známé také jako bispecifické monoklonální protilátky, jsou uměle syntetizované protilátky s využitím technologie genetického inženýrství. Jakožto uměle vytvořené protilátky obvykle patří bispecifické protilátky do podtřídy IgG a obsahují fragment vázající antigen cílící na podjednotku CD3. Bispecifické protilátky mají dvě specifická vazebná místa pro antigen, která se mohou současně vázat a rozpoznávat dva různé antigeny nebo dva různé epitopy antigenu. Ve srovnání s monoklonálními protilátkami mají bispecifické protilátky další specifické vazebné místo pro antigen, a proto mají silnější specificitu a schopnost cílení, což jim umožňuje přesněji cílit na nádorové buňky a snižovat toxicitu mimo cíl. Bispecifické protilátky mohou současně vykonávat více biologických funkcí, jako je nábor imunitních buněk, blokování signálních drah a přímé usmrcování nádorových buněk. Rané bispecifické protilátky se připravovaly hlavně chemickou konjugací nebo buněčnou fúzí, ale tato metoda se mohla vyvíjet pomalu kvůli náhodné kombinaci a obtížím s izolací cílové kombinace. S neustálým rozvojem technologie genetického inženýrství bylo vyvinuto mnoho nových technologických platforem, jako například knots in holes (KIH), CrossMab, DVD Ig atd. Tyto platformy účinně řeší problémy, jako jsou neshody těžkých a lehkých řetězců, a zlepšují uniformitu a výtěžnost bispecifických protilátek.

Mezi hlavní metody produkce bispecifických protilátek patří chemická vazba, čtyřzdrojový hybridom a příprava protilátek genetickým inženýrstvím. Mezi nimi metoda chemické vazby spojuje dva intaktní IgG nebo dva fragmenty protilátek F(ab')2 do bispecifických protilátek za použití chemických vazebných činidel, jako je ftalimid a kyselina dithioacylbenzoová. Tato metoda je jednoduchá a snadno se provádí, ale může poškodit vazebné místo antigenu, snížit aktivitu protilátek a samotné vazebné činidlo má také určitý stupeň karcinogenity. Metoda čtyřzdrojového hybridomu je založena na fúzi somatických buněk ze dvou různých hybridomových buněčných linií za účelem exprese odpovídajícího myšího IgG. Pomocí technologie genetického inženýrství lze protilátky geneticky modifikovat za vzniku bispecifických protilátek. Byly konstruovány dvě různé monoklonální protilátky a Fab fragmenty nebo variabilní oblasti těžkého a lehkého řetězce obou protilátek byly štěpeny odděleně. Pomocí zesíťovací reakce nebo technologie rekombinace řetězců byly oba fragmenty spojeny za vzniku bispecifické protilátky. Přestože je složitost technologie genetického inženýrství relativně vysoká, je v současné době nejčastěji používanou metodou produkce bispecifických protilátek k úpravě struktury a funkce protilátek. Při návrhu bispecifických protilátek lze využít princip zkřížené reaktivity protilátek, ale zkřížená reaktivita protilátek může způsobit nespecifické reakce, proto bude při praktické aplikaci návrhu bispecifických protilátek, jako je například terapie bispecifickými protilátkami, pečlivě zvážena.

Purifikace bispecifických protilátek je proces izolace a purifikace vysoce čistých cílových protilátek. K odstranění některých rozpustných nečistot se používají dvě metody, centrifugace a hloubková filtrace. Cílová bispecifická protilátka se nejprve zachytí afinitní chromatografií. Pro bispecifické protilátky typu IgG se používá afinitní chromatografie na proteinu A, zatímco pro bispecifické protilátky, které nejsou typu IgG, lze použít afinitní chromatografii na bázi lehkého řetězce. Poté se protilátka po určitou dobu inkubuje za podmínek nízkého pH, což způsobuje narušení proteinové struktury na povrchu virové obálky, čímž se ztrácí schopnost infikovat buňky. Pro další odstranění nečistot, jako jsou proteiny hostitelské buňky (HCP), se provádí mezilehlá hloubková filtrace. Čistota protilátek se zlepšuje metodami, jako je iontově výměnná chromatografie, a veškeré zbytkové viry se odstraňují nanofiltračními nebo ultrafiltračními technikami. Nakonec se vzorek koncentruje a nahradí vhodným formulačním pufrem.